Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slyším…kostelní zvony. Jejich zvuk je tak krásný, a přitom až mrazivě děsivý...Ohlašuje smrt. Slyším, jak srdce zvonu zoufale naráží na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění se přidává temný chorál mnoha hrdel. Začínám mít strach. Všude je tma. Nic necítím, nevidím…. Nevím. Prosím, ani nevím koho, jen abych věděla. A ještě víc prosím, aby konečně ustala ta pekelná nelibozvučnost zvuků. Opravdu… vše na chvíli ustalo. To ticho mě kdo ví proč uklidňovalo.Moji šťastnou chvíli klidu roztrhal úder. A další. Údery nepřestávají, naopak, nabírají na síle a rytmu. Jsou to snad kapky deště? Spíš mi to připomíná zvuk bubnů, se kterými chodili verbíři… Ale proč? Kde to jsem? Žádná odpověď, jen další a další otázky. Z těch zvuků už pomalu šílím. Otevřela jsem oči. Všude kolem mě, pořád ta samá, neproniknutelná tma. Jako kdybych měla něco před očima. Pokusím se pohnout rukou. Povedlo se. Ale to co jsem ucítila, to mě skoro zabilo. Moje ruce nahmataly dřevo. To… snad ne! Není možné! Otevřela jsem ústa a křičeljsem. Zoufale jsem ječela… ale jediné, co mi přišlo v odpověď, byl výsměšný chechot hromu…Ani nevím kdy jsem přestala křičet. Už jsem jen sípala a třásla se děsem. Z očí mi tekly slzy. Jedna z nich mi dotekla až ke rtům. Nemohla jsem si pomoci a ochutnala jsem. Místo očekávané slanosti mě však udeřila nasládlá chuť krve. Zvuky pořád nabývaly na intensitě, jakoby to snad ještě šlo… Byla jsem otupělá. Nedokázala jsem se soustředit, jen jsem pořád cítila tu krev a slyšela tu démonickou disharmonii zvuku. Snad celou věčnost jsem trpěla, než se nade mnou slitovalo bezvědomí a přikrylo mě svojí nicotnou rouškou.

Gabriel…

Zdá se mi to? Nebo mě někdo volá?

Gabriel…

Otevřela jsem oči. A viděla jsem vše. Naprosto vše… co bylo, i to co je. Na zádech mě něco tlačilo. Všechno vypadalo… jinak než předtím.Pochopial jsem… jsem mrtvá.

Vstaň…

Poslechla jsem. Víko rakve samo odskočilo a já se začala hrabat ven, skrze hlínu, jako by to byla voda…Až jsem se dostala na vzduch… cítila jsem svěží vítr, ještě voněl deštěm. Stála jsem na hřbitově, na vlastním hrobě… Nadechla jsem se… nechala jsem se unášet tím, jak mi vánek cuchal vlasy… a peří na zádech. Peří? Co se…jak? Proč?

Neptej se… a leť.. neptej se kam, leť rychle…neptej se proč…

Poslechla jsem.